Selský rozum napovídá, že čím víc lidí je svědky nebezpečné situace, tím větší je pravděpodobnost, že se mezi nimi najde někdo odvážný, kdo zasáhne a pomůže. Pravda je opakem. Většinou platí bystander effect neboli efekt přihlížejícího. S rostoucím počtem osob ve skupině se snižuje pravděpodobnost, že se někdo zachová prosociálně nebo altruisticky (Atkinsonová & Hilgarda, 2012).
Počátky zájmu o fenomén
Tento jev začali vědci zkoumat v návaznosti na tragickou událost, která se stala 13. března 1964 v americkém New Yorku. Mladá servírka Kitty Genovese se okolo třetí hodiny ranní vracela z práce. Před jejím domem na ni čekal muž, který ji znásilnil a pobodal. Kitty volala o pomoc a muž se stáhl. Když však zjistil, že nikdo nepřichází, vrátil se a dílo dokonal. Ženu zabil (pravděpodobně ze strachu, aby ho nepoznala a nenahlásila policii). Celou událost sledovalo 38 svědků ze svých domů. První zavolal pomoc až po půl hodině. Navíc ještě předtím zatelefonoval kamarádovi, aby se s ním poradil o tom, zda je situace skutečně závažná. Média tvrdila, že důvodem takového skandálu je úpadek společnosti, ztráta lidskosti, sadistické sklony pozorovatelů… Jenže psychologové se s tak zjednodušujícím vysvětlením nesmířili (Výrost & Slaměník, 2008).
Lataného experimenty
Bibb Latané vytvořil srovnávací studii na základě výsledků desítek experimentů, kterých se zúčastnilo přes 6 000 probandů. Konstatuje, že v 90 % případů je pomoc poskytnuta častěji jedincem než skupinou. V jednom experimentu byli studenti ponecháni v místnosti, do které ventilátorem začal pronikat kouř. Pokud byli sami, reagovali do pěti sekund. Pokud s nimi byl i někdo jiný, trvalo jim ohlášení situace asi dvacet vteřin (Výrost & Slaměník, 2008).
Proč nepomůžeme?
V rámci bystander effectu funguje hned několik mechanismů najednou. Pluralistická ignorace, kompetence pomoci, počet lidí ve skupině, difuze odpovědnosti, strach ze sociálního omylu a posměchu, osobnostní charakteristiky přihlížejících, a dokonce anticipace budoucího vztahu mezi obětí a pomocníkem. Jednotlivé fenomény stručně popíšeme.
Pluralistická ignorace
Mnoho kritických událostí začíná nejednoznačně. Lidé nereagují objektivně, ale podle svého subjektivního mínění o situaci. Vidí ležet na ulici člověka a neví, zda dostal infarkt nebo je opilý. Při takové nejistotě se chovají, jako by se nic zvláštního nedělo. Nenápadně pokukují po ostatních a vyčkávají na reakce okolí. Jenže tohle často dělají všichni, tím pádem nezasáhne nikdo. Tento jev se nazývá pluralistická ignorace a jejím opakem je davová panika, při které pár jedinců vyhodnotí situaci jako víc naléhavou než ve skutečnosti je a ostatní se k nim přidají (Atkinsonová & Hilgarda, 2012).
Při jednom z výzkumů pluralistické ignorace nechali experimentátoři sedět probandy venku na chodbě – první skupina tam byla sama, druhá ne. Zanedlouho se z místnosti před nimi začal ozývat křik ženy a zvuky naznačující, že si zlomila nohu. Pokud byl účastník pokusu sám, v 70% případů se šel podívat, zda je vše v pořádku. Pokud s ním byl i pomocník experimentátora, který se tvářil naprosto klidně, účastníci pomohli jen ve 40% případů (Atkinsonová & Hilgarda, 2012).
Katastrofální dopady pluralistické ignorace
Další tragický případ se stal v roce 1993 v Liverpoolu. Dva desetiletí chlapci unesli dvouletého Jamese Bulgera. Celý den ho tahali po nákupním středisku. Fyzicky i psychicky ho týrali, batole nakonec zemřelo. V průběhu je viděli desítky dospělých, ale nikdo ne nic neudělal. Při pozdějších výpovědích vyšlo najevo, že se dospělí domnívali, že si děti jen hrají a že to jsou sourozenci (Atkinsonová & Hilgarda, 2012).
Difúze odpovědnosti
Pluralistická ignorace ale nevysvětluje případ Kitty Genovese. Jednotliví svědci na sebe přes okna nemohli vidět, a tak ani zjistit, zda jsou ostatní v klidu či ne. Klíčovým procesem zde byla difúze zodpovědnosti. Pokud je přítomen jen jediný člověk, odpovědnost za poskytnutí první pomoci spadá pouze na něj. Jenže když jsou lidé ve skupině, mají pocit, že se tato odpovědnost rozděluje mezi všechny přítomné (Atkinsonová & Hilgarda, 2012).
Leonard Bickman zjistil, že dá-li najevo minimálně jedna osoba ochotu pomoci, ostatní se k ní rychle připojí. V experimentu umístil respondenty do různých místností. Řekl jim, že se budou účastnit skupinové diskuze o problémech vysokoškoláků prostřednictvím telefonu. V prvním kole jeden z vysokoškoláků uvedl, že mívá záchvaty. V druhém kole takový záchvat předstíral. Výzkumníci čekali, kdy probandi opustí kabinu a případ nahlásí. Podstatné bylo, že naléhavá situace byla jednoznačná a nemohlo dojít k pluralistické ignoraci, protože probandi byli sami. Někteří dostali informaci, že se účastní rozhovoru jen oni. Jiní, že poslouchá někdo další. V prvním případě pomohlo 65% osob, ve druhém 31%. Při následujících rozhovorech se zjistilo, že probandi považovali situaci za velice naléhavou, avšak cítili rozpor mezi tím nechat oběť trpět či spěchat pro pomoc. Přítomnost jiných lidí vedla k rozptýlení odpovědnosti (Atkinsonová & Hilgarda, 2012).
Deindividuace, aneb individualita se ztrácí
Jak funguje difúze odpovědnosti? Odpověď lze najít v procesu zvaném deindividuace (Atkinsonová & Hilgarda, 2012). Lidé se ve skupině cítí méně odpovědní sami za sebe. Jejich chování splývá s chováním skupiny. I odpovědnost za jednání se rozptýlí. Gustav Le Bon ve své knize Psychologie davu napsal: „V kolektivní duši se stírají intelektuální schopnosti lidí – a tím také jejich individualita. Různorodé se ztrácí ve stejnorodém a nevědomé vlastnosti převládají“ (Le Bon, 2016).
E. Deiner, S. Pretice-Dume a R. Rogers zjistili, že lidé, u kterých došlo k deindividuaci, ztrácí zábrany, seberegulaci a jednají impulsivněji. Opakem tohoto stavu je sebeuvědomění (self-awareness). Lidé, kteří intenzivně vnímají svou osobu, vykazují vyšší sebekontrolu, nedochází u nich ke kognitivní disonanci a méně podvádí. Deindividuace je oslabována v situacích, které posilují self-awereness (například v malých kolektivech, kde se lidé dobře znají, pokud na sobě mají jmenovku, nosí osobitý oděv…). Mullen zaznamenal tento efekt také v souvislosti se studiem lynčujícího davu. Čím větší byl dav, tím víc jeho členové ztráceli self-awareness (sebeuvědomění) a byli ochotni páchat o to větší zvěrstva (Myers, 2016).
,,Abych spíš neublížil(a)…”
Občas lidé reagují tak, že vyhodnotí událost příliš nebezpečnou na to, aby zasáhli. A tak se raději stáhnou. Necítí se dostatečně kompetentní pomoci (Výrost & Slaměník, 2008). Než by manipulovali s dítětem zaklíněným v autě a způsobili mu další zranění, radši ho tam nechají a vyčkají na odborníka. Jenže ne vždy je nicnedělání nejlepším řešením.
Lidé mají také často strach, aby nevypadali hloupě, když zasáhnou. Situace ohrožení života pro ně nejsou běžné. Často tedy váhají, dlouho přemýšlí a neví, co dělat. Ve skupině se tato nejistota zvětšuje. Mohou se domnívat, že jde o vtípek, že se stanou terčem ironie a satiry (Výrost & Slaměník, 2008).
Vlivem, který snižuje bystander effect je očekávání, že oběť v budoucnu potkáme. J. Gittlieb a Ch. S. Charver svými experimenty dokázali, že pokud lidé předpokládají jakoukoli budoucí interakci, snižuje se efekt přihlížejícího, protože by jedinec mohl být považován za bezcitného. T. Moriarty zjistil, že u lidí stačí navázat i malý sociální vztah, a chovají se mnohem altruističtěji, než kdyby se neznali (Výrost & Slaměník, 2008).
Prosociální osobnost
Psychologové se také zabývali osobními charakteristikami jedinců, kteří se zachovají prosociálně. P. London hledal rysy u lidí, kteří pomáhali uprchnout židům z Nacistického Německa během druhé světové války. Cesta vedla přes Švýcarské alpy, a tak byla velice nebezpečná. London si všímal několika věcí. Pomáhající neměli k obětem žádný osobní vztah. Často to byli velmi dobrodružní lidé, cítili se být na okraji společnosti a byli silně identifikováni s morálními normami jejich rodičů. Měli silné self-effcacy, byli cílevědomí a projevovali altruistické tendence už před začátkem vyvražďování židů. Nikdo z nich neměl potřebu veřejně vystupovat jako hrdina (Výrost & Slaměník, 2008).
Jak je vidět, efekt přihlížejícího se vyskytuje v mnoha různých podobách. Jedná se o komplikovaný fenomén, který však lze omezit. Jeho důsledky mohou být katastrofální.
Autor: Magdalena Běhavá
Psychomind, z.s.
05.04.2022
Seznam citované literatury
- Atkinsonová, R., & Hilgarda, E. (2012). Psychologie. Praha: Portál, s. r. o.
- Le Bon, G. (2016). Psychologie davu. Praha: Portál, s. r. o.
- Myers, D. G. (2016). Sociální psychologie. Brno: Edika.
- Výrost, J., & Slaměník, I. (2008). Sociální psychologie. Praha: Grada Publishing, a. s.