Rodinné zázemí, vzdělání a kariéra
Carl Gustav Jung se narodil jako syn duchovního. Jeho rodina byla intelektuálně zaměřená a mladého Carla vedla ke studiu. Jelikož byl velice inteligentní, zanedlouho se naučil mnoho jazyků. Zajímal se o staré mýty a pověsti, což se projevilo v jeho tvorbě. Rozhodl se vystudovat psychiatrii. Po škole navázal vztahy s Freudem, který byl jeho učitelem a sám Junga nazval „Korunním princem psychoanalýzy“. Na rozdíl jeho preceptora byl Jung přijímán veřejností a nikdy neměl problémy s penězi. Avšak nakonec se rozešli ve zlém, zejména kvůli rozdílným názorům na povahu psychiky. Po první světové válce Jung hodně cestoval, navštívil Afriku, Ameriku a Indii. Věnoval se výzkumu. Ve Švýcarsku si postavil středověký dům, kde žil se svou ženou a dětmi, kterých měl pět. Zemřel roku 1961 (Collinová, a kol., 2014).
Analytická psychologie
Je zakladatel směru dodnes známého jako Analytická psychologie. Jde o odnož psychoanalýzy. Svou práci založil na kazuistikách pacientů a na asociačním experimentu, který převzal od Francise Galtona a rozpracoval ho (četl klientům seznamy slov, zaznamenával jejich odpovědi a reakční čas). Jeho směr je velmi ovlivněn alchymistickými texty, mystickými bájemi a pověstmi (Nakonečný, 2013).
Základem Analytické psychologie je existence dvou nevědomí. Osobního a kolektivního. Jung obhajuje existenci nevědomí takto:,, Jen málo z nás ví o duši předků a ještě méně v ni věří. Nejsme všichni nositelé celé historie lidstva? Proč je tak těžké uvěřit, že každý z nás má dvě duše? Když je člověku padesát let, pouze jedna část jeho bytosti trvá půl století. Druhá část, která rovněž žije v jeho duši, je možná miliony let stará. Každé novorozené dítě přišlo na tento svět s plně vyvinutým mozkem. Ačkoli v raných stádiích života mysl nezískala úplnou vládu nad tělem, je jasně nastavena na to, aby reagovala na vnější svět – tedy má pro to schopnosti. Takové mentální vzorce člověka ovlivňují po celý život a nadále značnou měrou rozhodují o jednicově myšlení. Novorozenec neumí rozvíjet své duševní schopnosti první den svého života. Jeho mysl, dokončená struktura, je výsledkem bezpočtu životů, které ho předcházely, a zdaleka neplatí, že by postrádala obsah. Je nepravděpodobné, že kdy odhalíme vzdálenou minulost, do níž sahá neosobní duše jedince. Není pochyb, že osobní duše člověka se vyvíjí pouze během jeho života a že prostředí a vzdělání v tomto procesu představují rozhodný vliv. Tyto vlivy začnou působit v prvních dnech života dítěte“ (McGuire & Hull, 2015).
Nevědomí
Jungův pohled na nevědomí je od toho Freudova velice vzdálený. Vidí v něm životodárný oceán, který nám dává sílu a z kterého se můžeme poučit. Musíme k němu být pozorní. V osobním nevědomí jsou komplexy, vytěsněné představy, pocity a některé archetypy. V kolektivním nevědomí je zahrnutá celá minulost a budoucnost lidstva, která nás spojuje s přírodním světem, a konec konců i s celým vesmírem. Obsahuje archetypy a pudy (Plháková, 2006).
Archetypy
Pudy se liší od archetypů v tom, že určují naše činy. Archetypy jsou apriorní formy, skrz které nahlížíme na svět okolo nás. Obě složky nevědomí se navzájem ovlivňují a interagují. Díky pudům se chováme určitým způsobem, díky archetypům rozumíme světu (Hydeová & McGuinnes, 2001).
Jungova terapie je založená na procesu zvaném aktivní imaginace. Pacient se snaží porozumět jeho vlastním psychickým obsahům skrz propojení jeho představ se starými mýty, pověstmi a bájemi. Na konci aktivní imaginace by měl být schopen nalézt vlastní, duševní střed (Hydeová & McGuinnes, 2001).
Samotné slovo archetyp pochází z řeckého „Arche“ a znamená původ. Jde o apriorní formy vědomí, které umožňují lidem chápat a vnímat věci okolo sebe. Lze je odhalit v mýtech, bájích, příbězích a pohádkách. Obsahy kolektivního nevědomí se projevují jako typické sklony vnímat, myslet a jednat. Archetypů je spousta. Vystupují jako symboly. Obvykle jsou skryté. Objevují se při psychických onemocněních nebo při traumatických událostech, kdy mohou zaplavit celý psychický aparát, nebo se oddělit jako bludy či halucinace. Ovšem nejčastěji se projevují ve snech (Nakonečný, 2013).
Persona je jedním z nejvýznamnějších archetypů. Je to jakási maska, kterou nosíme před veřejností. Každé povolání má svou personu. Problém nastává tehdy, když se člověk s personou identifikuje.
,,S jistou nadsázkou by se mohlo říct, že Persona je to, čím někdo vlastně není, ale o čem se on a ostatní lidé domnívají, že tím je“ (Jaffé, 1998).
Zhruba do 33 let buduje každý člověk svůj obraz. Pak nastává krize středního věku a proces individuace. Pokud ji jedinec zvládne, nalezne nový smysl svého bytí. Persona je překonána a nahrazena novým já.
Následuje překonání dalších archetypů – stínu, animu a animy. Stín je blízký vědomému životu. Jde o soubor obsahů neslučitelných s naším vědomím, odvrácenou stranou naší osobnosti. Může mít kompenzační funkci. Ve snech vystupuje jako já. V kolektivním nevědomí je znázorněn dvojící postav, které představují světlý a tmavý aspekt lidské psychiky – Bůh a ďábel, Mefistofeles a Faust, panna a prostitutka, princezna a čarodějnice. Animus je personifikací mužské podstaty v ženě, anima ženské v muži. Muži si hledají partnerky podle své animy, ženy podle svého anima. Oba archetypy mají protektivní funkci. Animu si můžeme představit jako reprezentaci Andromedy, Afrodity, královny a princezny, Kleopatry… Anima jako Perseuse, Achilla či Radegasta (Plháková, 2006).
V ideálním případě nalezne jedinec na konci individuace své Bytostné já, ústřední složku celé psychiky. Symbolizaci celistvosti a harmonie člověka, která je nadřazena vědomému já. Jde o pravou osobnost, která obsahuje vědomí i nevědomí. Nelze si ji zcela uvědomit. Je to centrum, ze kterého vše směřuje a vše do něj vrací (Jaffé, 1998).
Archetypů je tolik, kolik je typických lidských situací. Existuje Starý mudrc (duchovní princip – kouzelník, praotec, mudrc), Velká matka (surová, přírodní podstata – bohyně úrody, Matka příroda), had, lev, jelen, přírodní útvary (moře, hory, pouště), scény (cesta do záhuby, putování, shledání, nalezení)… (Plháková, 2006).
Dosah
Jungova psychologie měla dalekosáhlý vliv, ačkoli je velice komplikovaná. Jung podrobně studoval historii a to se odráží i v jeho díle. Navazuje na staré pověsti a dává jim nový smysl. Učí nás hledat obsahy v našich představách a odkrývat tajemství, která skrývá naše nevědomí. Jeho myšlenky o propojení jedince se světem, vesmírem a ostatními lidmi jsou dodnes inspirativním zdrojem pro lékaře, psychology, teology, filozofy… zkrátka všechny, kdo je nějakým způsobem zainteresován do fungování lidské psychiky.
Autor: Magdalena Běhavá
Psychomind, z.s.
05.04.2022
Zdroje:
- Collinová, C., Grandová, V., Benson, N., Lazyanová, M., Ginsburgová, J., & Weeks, M. (2014). Kniha psychologie – Velké ideje, jednoduše vysvětlené. Praha: Euromedia, k. s. .
- Hydeová, M., & McGuinnes, M. (2001). Jung. Praha: Portál, s. r. o.
- Jaffé, A. (1998). Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga. Brno: Atlantis.
- McGuire, W., & Hull, R. (2015). Rozhovory s C. G. Jungem. Praha: Portál, s. r. o.
- Nakonečný, M. (2013). Lexikon psychologie. Praha: Vodnář.
- Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Grada Publishing, a. s.